Menorka voní heřmánkem a rozmarýnem, taky samozřejmě mořem a navíc koňským trusem. Pobřeží o délce 290 km téměř kopíruje Koňská stezka, která vznikla ve 14. století ke strategické obraně před piráty a nájezdníky a propojovala strážní věže. Po stezce dříve projížděly hlídky na koních, ale v současnosti už jen rekreační jezdci. Stezka měří 180 km a celou ji probíhají na jaře ultramaratonci. My jsme na ní pěšky ušli za šest dní více jak 100 km. Občas se kolem nás přehnali cyklističtí borci.
Orientace na Koňské stezce je snadná – v rozmezí pár desítek metrů je vyznačena očíslovanými sloupky navíc s udáním čísla úseku (je jich dvacet), na rozcestí jsou ukazatele.
Stezka vede většinou po útesech, pak zase klesá do strží, ze kterých je nutno se vyšplhat někam k obzoru. Přivedla nás i ke kýčovitě modrým průzračným zátokám, na bílé i červené a šedé pláže (cestou jsme se párkrát smočili), vinula se piniovými a dubovými lesy, mokřady se želvami, políčky těsně přede žněmi nebo už po první sklizni nízkého ječmene nebo ovsa.
Klopýtali jsme po kamenitých stezkách, klouzali po štěrku, zakopávali o balvany mořského vápence. Nakonec jsme došli až na mysy s fotogenickými majáky. Na nejsevernějším výběžku ostrova se tyčí elegantní maják Cavalleria. Kochali jsme se více jak devadesátimetrovou výškou útesů, na kterých stojí. Severovýchod střeží maják Favaritx. Leží v krajině temných lávových polí.
Mnohé pláně ostrova jsou tvořeny zvětralými patvary mořského vápence. Mezi nimi se daří bylinám všeho druhu. Jako by šílený zahrádkář osázel části ostrova nejroztodivnějšími skalničkami.
Menorka je také nazývána ostrovem kamenných zídek. Ty tvoří hranice polí a ohrady pastvin. Kameny jsou na sebe dovedně naskládány bez použití spojovacího materiálu. Kupodivu drží. Těchto zídek je prý na ostrově 15 tisíc km.
Jak tak balvany zvětrávají, mění se v různé fantaskní objekty. Nejčastěji civí ze zdi svými prázdnými očními důlky lebky.
Branky a vrátka, někdy i celé ploty se tu vytvářejí z kmenů a větví divokých olivovníků. Místní domy svítí bílo bíle, protože místní k jejich stavbě používají vápenec. Dvakrát ročně je kvůli ochraně před povětrnostními živly natírají Menorčané vápnem.
Menorca je pod ochranou UNESCO, velká část ostrova je chráněna jako světová biosférická rezervace.
Na treku jsme občas potkali želvy a ještěrky, na pastvinách koně a krávy, občas oslíka a ovce, na Koňské stezce samozřejmě koně, na skalách a v povětří se občas předvedli ptáci. Žije tu přes padesát druhů hadů, netřeba se však obávat, žádný není jedovatý. Menorští černí koně jsou prý chloubou ostrova.
Nejranější historie ostrova jsme se dotkli při setkání s megalitickými památkami a v nekropoli. Viděli jsme například i bárkový hrob.
Paradoxně jsme své poslední putování zakončili na začátku Koňské cesty – u sloupku s číslem 001, v etapě 01.
To blaho, když jsme se během cesty mohli vykoupat! A poslední dva dny pobytu jsme na pláži relaxovali už bez holí.
Jednou ze zajímavostí je, že v roce 1850 vznikla na Menorce první továrnička na výrobu obuvi. Typické sandály si dnes odváží nejen téměř každá návštěvnice, ale i sem tam nějaký chlap.
Historií Menorcy se prohnali Féničané, Římané, africké i arabské nájezdy, pak střídavě Španělé, Turci, Francouzi a Britové. Dnes je, jako autonomní Baleárské souostroví, součástí Španělska. Každá etapa historie částečně poničila kulturu té předchozí, ale také zanechala cenné památky, a to hlavně ve městech Mahón (hlavní město ostrova) a Ciutadella.
Speciální menorský gin (38 %) se zde destiluje od středověku jako „živá voda“ a díky Britům žijícím na ostrově, jimž chyběla whisky, jeho sláva stoupla. Jalovcové bobule se však dovážejí z Pyrenejí.
Připíjím teď tomu kouzelnému ostrovu a všem, kteří tam se mnou šlapali a taky všem, kteří dočetli až sem. Na zdraví!
autor článku: Jitka Kulhánková – publicistka a klientka Delfín travel, foto: archiv autorky
Chcete také zažít své menorské dobrodružství? Vydejte se s námi na zájezd „Pochod kolem Menorcy„.
