Myslela jsem, že v Madridu už nic nového neobjevím, a ejhle. Madrid člověka překvapí o to víc, že to nečeká.
Do Madridu se jezdí hlavně za uměním, protože jeho tři krásné obrazárny jsou prostě úchvatné. Osobně mám nejradši Thyssen Bornemisza, protože nemám už dopředu strach z nekonečného množství výstavních sálů. Thyssen Bornemisza má ve svých sbírkách všelijaké ismy, tedy styly, které na mě dokáží zapůsobit bez ohledu na námět.
Jenže když poznáváte Madrid jen skrze slavné obrazárny, vlastně jakoby jste tam ani nebyli. Člověk musí do ulic. Vidět život. Fascinují mě příběhy Madridu, které se tam za těch pět století, co je Madrid hlavním městem, nakupily. Jako například příběh Padlého anděla, který je umístěn v parku Buen Retiro. Socha anděla, co byl vyhnán, stojí hned vedle nádherné zahrady růží, z které mi letos na jaře přecházel zrak.
U druhého vchodu do parku Buen Retiro stojí nenápadný patník. Je na něm napsáno slovo Cañada a číslo. Takové nenápadné připomenutí, že kdysi procházela Madridem široká cesta pro ovce a že každoročně sem pastevci ženou stáda, aby připomněli, že španělský ekonomický rozkvět se ve středověku opíral o pasteveckou hůl. Tisíce a tisíce ovcí byly každoročně hnány z jihu na sever a opačně a tento jev, který trval staletí, se nazývá transhumancia. Ovce vyšlapaly cestu dnešním dálnicím, protože si chytře našly tu nejlepší a nejjednodušší. A tak na hlavní třídě Paseo de la Castellana u parku, kde se prohánějí psi, lidé na inlinech a kočárky, stojí skromný patník, který ve své době měl nezměřitelnou cenu.
Fascinují mě názvy madridských ulic, které jsou vyvedeny v keramických deskách a nesou názvy ze života, většinou podle událostí, které se tam odehrávaly. Maurova hlava, ulice u zrcadla, U dolního příkopu či ulice a čtvrť nazvané Lavapies, doslova mytí nohou. Ve čtvrti blízko Královského paláce se to jen hemží podivnými názvy ulic, protože právě tady je třeba hledat starý arabský hrad Alcázar a arabské uličky, které daly základ Madridu.
V kavárně Oriente najdete pozůstatky hradeb, stejně jako na některých stanicích metra se můžete pokochat starým kanalizačním systémem z oné doby. Jenže Madrid se rozrůstal, a tak dnešní náměstí Oriente stojí nad arabskými hradbami a s Orientem opravdu nemá nic společného. Zdobí jej sochy španělských králů, které se dříve válely ve skladu, až se je královna Isabela II. rozhodla v druhé polovině 19. století provětrat. A tak vznikla tato galerie pod širým nebem. Všichni se sem nevešli, tak ti méně významní byli dáni na římsu Královského paláce, kde nejsou tak dobře vidět.
Nedaleko od náměstí Oriente je třeba hledat neokázalý kříž na kamenném podstavci, připomínajícím, že tady žil a tvořil Velásquez. A pár desítek metrů odtud jakoby byl další padlý anděl, ale tentokrát na střeše. Není tomu ale tak. Je to nádherná socha letícího snílka, který si létal v oblacích, a když se vracel ze svých cest nebeskou oblohou, lebedil si takzvaně na zádech. A narazil. Skončil zabodnutý do komína a střechy. Gigantická socha představuje srážku snílka s dnešním světem.
Obecně má člověk strach z velkých měst a Madrid je velkoměsto se vším všudy, které vzbuzuje respekt. Nicméně má tak neuvěřitelnou dopravní síť, že musím smeknout. Pokud chce člověk přijet z letiště do města na nádherné nádraží Atocha s botanickou zahradou a nechce utrácet za taxi a jet hodinu a půl autobusem, pak stačí nasednout do vláčku, co vás za třicet minut doveze do samého srdce Madridu. A na Atoche si člověk dá pivíčko a tapas a hned zase sedne na další vlak, ale tentokrát už vysokorychlostní. A to je zážitek.
AVE, neboli rychlovlak, je tak tichý a rychlý, že jste za pouhých čtyřicet minut v Cuence. Ujedete 170 kilometrů a ani o tom nevíte. Občas se rychlost vyhoupne na 300 kilometrů za hodinu a vy byste to zjistili, jen kdybyste se pokusili o nějaký sebevražedný kousek a chtěli vystrkovat hlavu z okna, což se vám ovšem stejně nepodaří.
Nádraží v Cuence je prostě bomba. Navržené od Fernanda Zobela, všude čisto a jednoduchá a pohodlná orientace. Kolik že to má ta Cuenca obyvatel, že má tak skvělé nádraží? Padesát pět tisíc. No to tady musí být obzvlášť něco krásného, když se stát praštil přes kapsu a udělal tu zastávku rychlovlaku. A také že je. Cuenca je město na skále, s prohlídkou tedy začít nahoře, s výhledem do nádherné krajiny, abyste pochopili, proč je to město na seznamu UNESCO. A proč ho tolik milovali abstraktní malíři.
Z jedné strany na vás koukají takzvané oči Maurky, z druhé staré maurské hradby a z dalšího kopce kříž se sochou Krista. Ale dole tečou dvě řeky a obepínají skálu jako srp klasy obilí. V domech vysoko na skalách, kde se člověk bojí vyjít na balkon, jsou dnes vícepatrové posadas, tedy hostely a hotely. Ale dát si kávičku s výhledem na strž pod vámi stojí za to. V jednom z těch domů je abstraktní muzeum. Letos slaví výročí svého vzniku, tak je po celý rok vstupné zdarma, ale i kdyby bylo třeba zaplatit, stojí to za to. Krásné obrazy ještě v krásnějším prostoru. Chodíte sice stále nahoru dolů, ale tak se vám otvírá pohled tu na obraz, tu zas do krajiny.
Tak zase příště něco o těchto dvou krásných městech, jednom velkém, které chcete-li poznat, musíte se zastavit a dívat se nahoru i dolů pod nohy. A o tom druhém, malém, které je jak vysoká váza sevřená do dlaní, což jsou ty dvě řeky, které ho obepínají. A z té vázy visí jako hrozny kamenné květiny v podobě domů visutých na skále. Tak to jsou Madrid a Cuenca.
Zuzana Churanová, průvodkyně zájezdu
20.06.2016; foto – archiv autorky
Poznejte Madrid a další místa z našeho článku s Mgr. Zuzanou Churanovou na poznávacím zájezdu Sólo pro Madrid a Toledo, aneb po stopách Dona Quijota.
